Zde budu přidávat zajímavosti které najdu o méně známých tancích z dob okolo 2 světové války.
E-50
V napjaté rostříštěné průmyslové produkci obrněné techniky v Německu vzniknul program na vývoj nových obrněných bojových vozidel, kterých jednotlivé kategorie měli využívat společné univerzální díly. Projekt "E - Entwicklungsfahrzeug" byl navržen v Květnu roku 1942 a v Dubnu 1943 byl schválen k realizaci.
Tak jak vyla navržena univerzálnost dílů u stíhačů tanků E-10 a E-25, tak měli využívat společné díly i projekty standartních tanků E-50 a E-75. Tank E-50 měl nahradit tanky střední kategorie PzKpf IV a PzKpfV "Panther".U nových projektů se měl řešit důležitý konstrukční prvek odpružení pojezdových kol. Mělo být opuštěno pérování pomocí torzních tyčí a mělo být zavedené účiné odpružení s jednoduchou možností oprav a výměny v případě poškození. Podvozek mimo hnacího a napínacího kola měli tvořit pojezdové soustavy tvořené dvěmi pojezdovými koly na společném závěsném komponentu, v kterém bylo uložené pružení za pomoci ozubených pastorků a diskových pružin.
Tuto konstrukci vyvynula "firma Adlerwerke". Tank E-50 měl mít 3 takovéto sestavy na každém boku, to znamená 6 pojezdových kol na jedné straně. Tank E-50 se měl pohybovat na transportních pásech z E-75.
Plány počítaly i s alternativní vznětovou pohonnou jednotkou o 8 válcích "Klöckner-Humboldt-Deutz", měničem kroutícího momentu firmy "Voith" a hydromechanickou převodovkou. Vývoj však skončil jen jako výkres.
Panzerkampfwagen VII "Löwe"
Těžší verze PzKpfw VII "Löwe".
Vývoj supertěžkého tanku byl zahájen již v roce 1941 coby reakce na sovětské těžké tanky, se kterými se německé armády střetávaly na východní frontě. Podle požadavků z konce roku 1941 měl mít nový stroj čelní pancíř o síle 140 mm a boční o síle 100 mm. Posádku mělo tvořit 5 mužů - tři uvnitř trupu a dva ve věži. Tank měl být poháněn lodním motorem Daimler-Benz o výkonu 1000 koní. Jeho hmotnost neměla překročit 90 tun.
V prvních měsících roku 1942 obdržela firma Krupp oficiální objednávku na vývoj tohoto tanku pod označením PzKpfw VII - Löwe (lev). Tento kolos měl být vyzbrojen buďto kanonem ráže 105 nebo 150 mm. Technici, kteří se podíleli na vývoji, vypracovali návrhy dvou verzí tanku - lehčí (leichte) a těžší (schwere) variantu. První z nich měla mít čelní pancíř silný 100 mm, váhu 76 tun a maximální rychlost 27 km/h zatímco druhá měla mít 120-ti milimetrový pancíř, hmotnost 90 tun a měla dosahovat maximální rychlosti pouhých 23 km/h. Lehčí verze měla podle návrhu věž umístěnou vzadu zatímco těžší verze ji měla uprostřed trupu a celkovým rozvržením a vzhledem připomínala, v té době ještě neexistující, tank Königstiger. Obě verze potom měly být vyzbrojeny kanonem ráže 105 mm.
Adolf Hitler sám rozhodl o opuštění konceptu lehké verze ve prospěch těžkého obra, přičemž trval na zesílení čelního pancíře na původně uvažovaných 140 mm a osazení kanonem ráže 150 mm. V roce 1942 bylo ale od dalšího vývoje tanku Löwe upuštěno ve prospěch vývoje ještě těžšího tanku Maus. Lev se tak nedočkal nikdy ani výroby prototypu.
Lehčí verze PzKpfw VII "Löwe"
E-100
Model plánovaného těžkého tanku E-100
V roce 1943 byl zahájen rozsáhlý projekt „E“ zaměřený na vznik kompletní řady obrněné techniky několika kategorií. Písmeno E zkracovalo termín Entwicklungstyp, znamenající v překladu vývojový typ. Projekt E zahrnoval lehký tank E-10 o hmotnosti 10 až 15 tun, stíhač tanků E-25, hmotnostní kategorie 25 – 30 tun, střední tank E-50 jež měl v budoucnu nahradit stávající tank Panther, těžký tank E-75 jako nástupce Tigera a konečně supertěžký tank E-100. Všechny stroje měly být připraveny k masové výrobě na přelomu let 1944 a 1945. Tank E-100 se ale nakonec stal jediným z nich, který opustil pouhá rýsovací prkna. Je s podivem proč se tak stalo právě v případě tohoto stroje, který byl svou koncepcí pro německou armádu nejméně praktickým i potřebným ze všech návrhů.
U všech ostatních vozidel značilo číslo za písmenem E přibližnou hmotnost vyvíjené stroje, u E-100 to však tak přesně neplatilo. Plánovaná hmotnost tohoto kolosu totiž byla 140 až 160 tun. Práce na prototypu supertěžkého tanku započaly v dílnách firmy Adler ještě před koncem roku 1943 a velmi pomalu se vlekly až do konce války. V dubnu 1945 nalezli nekompletní prototyp stroje na zkušebním polygonu Sennelager američtí vojáci. Do té doby se podařilo konstruktérům dokončit trup, instalovat motor a osadit podvozek pojezdovými koly. Nestihly již však dokončit věž ani osadit podvozek pásy.
Tento nedokončený podvozek je k vidění i na našem webu ve videu zabavené techniky.
Na oceli konstruktéři skutečně nešetřili. Čelní pancíř trupu byl silný 200 mm, boky 120 mm a zadní stěna 150 mm. Čelní stěna věže byla silná dokonce 240 mm a zbytek jejích stěn potom 200 mm. Základní konstrukce tanku odpovídala německému standardu. Věž byla umístěn uprostřed, motor byl v zadní části trupu, předovka v jeho přídi. Energii motoru přenášela k převodovce hřídel pod podlahou trupu.
Podvozek byl na každé straně tvořen osmi zdvojenými pojezdovými koly. Kola byla umístěna ve dvou řadách, které se částečně překrývaly. Při pohledu z boku tak byla celá vidět jen čtyři kola ve vnější řadě. Soustavu doplňovalo vpředu kolo hnací a vzadu kolo napínací. Pásy pro nový tank musely být široké plných 1000 mm aby byl měrný tlak na půdu udržen na rozumné úrovni. S těmito pásy byl však tank příliš široký pro přepravu na železničních vagónech. Podobně jako u tanků Tiger a Königstiger se tedy i pro E-100 počítalo s přezouváním užších pásů před vagónováním. Kromě toho by se však musely pro tak těžký tank použít speciální vagóny s větší nosností.
Jako pohonná jednotka měl sloužit nově vyvíjený benzínový motor Maybach HL 234 o maximálním výkonu 1200 koní, který měl být schopen udělit tanku úctyhodnou maximální rychlost okolo 40 km/h. Pro testování prototypu se však počítalo s použitím slabšího Maybach HL 230 P 30 o výkonu 700 koní.
Posádku stroje by tvořilo šest mužů. Řidič a radista by seděli vedle sebe v přední části trupu, velitel, střelec a dva nabíječi měli mít svá stanoviště ve věži. Věž byla svým designem velmi podobná věži tanku Maus. V čelní zaoblené stěně věže byla umístěna hlavní zbraň tanku. Její výběr nebyl ještě ani v době vzniku prototypu definitivní. Uvažovalo se o buď o kanonu ráže 150 mm nebo 174 mm. Doplňkovou výzbroj potom tvořila dvojice kulometů MG 42 ráže 7,92 mm.
Prototyp, který padl do rukou spojencům putoval po skončení války do Velké Británie k podrobnějšími prozkoumání a posléze pravděpodobně skončil ve šrotu. E-100 by byl jistě enormně odolnou a ničivou zbraní, jeho skutečná bojová hodnota je však sporná. V době naprosté vzdušné nadvlády spojenců i Sovětů by byl tak obrovský a pomalý stroj snadnou kořistí pro bombardéry.
Panzerkampfwagen VIII "Maus"
Také znám pod označením Sd.Kfz 205.
Německý těžký tank, který ovšem nebyl nikdy nasazen v boji. Maus je také nejtěžší zkonstruovaný tank druhé světové války vůbec. Návrhy tohoto tanku byly předány Adolfu Hitlerovi Ferdinandem Porschem v červnu roku 1942 a vzápětí schváleny. Práce na výrobě byly velice usilovné a rychlé, první prototyp, vyroben v roce 1943, byl původně označen názvem Mammut („Mamut“). Později však byl přejmenován na Mäuschen („Myška“) a poté na konečné Maus („Myš“).
Tank byl 10,1 metru dlouhý, 3,67 široký a 3,66 vysoký a vážil cca 180 tun (pro srovnání nejpoužívanější ruský tank T-34 vážil 30,9 tun). Maus byl vyzbrojen 128mm KwK 44 L/55 dělem o délce hlavně 55 násobků ráže, tedy více než 7 metrů s koaxiálním 75mm KwK 44 L/36 kanónem. Oba kanony byly vyvinuty speciálně pro tank Maus. Maska umožňovala vertikální náměr v rozsahu -7 až +23 stupňů. Nalevo od masky kanonů byl v čelní stěně věže ještě jeden drobný výřez a v něm kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Pro silnější z kanonů bylo na palubě uloženo celkem 68 kusů munice, pro doplňkový kanon ráže 75 mm se nakládalo 100 nábojů a konečně zásoba kulometného střeliva činila 1000 kusů. Měla ho obsluhovat posádka 5–6 mužů. Pancíř tanku se pohyboval v rozsahu mezi 60–240 mm. Věž včetně výzbroje vážila téměř 55 tun. Čelní pancíř věže byl silný neuvěřitelných 220 mm. Boční i zadní stěna pak měly tloušťku 200 mm. Strop věže tvořil pancíř o síle 60 mm. Na každém boku mělo být pravděpodobně 10 os se dvěma koly. Ke konci války bylo ve výrobě osm tanků, z toho dva byly hotové. Plán počítal s výrobou první série o počtu 150–200 vozidel.
Z důvodů velké hmotnosti a objemu bylo prakticky nemožné, aby Maus přejížděl po mostech (Maus byl vybaven šnorchlem, aby se mohl dostat přes řeku) nebo byl převážen vlakem, avšak s touto váhou pro Mause nebylo takřka nic překážkou. Ani za použití nejsilnějších dostupných motorů nebyl tank schopen dosáhnout plánované rychlosti 20 km/h a mohl se pohybovat jen rychlostí 13 km/h. Na silnici dokázal těžký kolos vyvinout maximální rychlost 20 km/h, v terénu to však bylo výrazně méně. Zásoba paliva činila 1600 litrů ve dvou vnitřních nádržích a dalších 1000 litrů v odhoditelném sudu na zádi trupu (který měl původně sloužit pro hořlavou směs do plamenometů). 2600 litrů paliva se na první pohled zdá jako obrovské množství, jenže při jízdě po silnici spolykal Maus cca 1600 litrů paliva na 100 km a v těžkém terénu vyletěla spotřeba až k astronomickým 4000 litrů na 100 km!!! Plné nádrže tedy tanku vystačily na ujetí nějakých 160 kilometrů po silnici.
Maus byl podobně jako většina tanků konstruovaných firmou Porsche vybaven elektrickou převodovkou. Porsche si na tomto zakládal a se stejným systémem se již dříve účastnil i soutěže na těžký tank Tiger.Maus byl původně navrhován s benzínovým motorem (verze1), avšak při výrobě byl předělán na dieslový (verze2). Původní plán počítal s dokončením prvního prototypu v létě 1943 a poté dodávat další v rychlosti 5ks za měsíc. Za celkový design stroje byla odpovědná firma Porsche, pancéřový trup a bojovou věž včetně výzbroje měl dodat Krupp, spalovací motor firma Daimler-Benz a elektrické komponenty firma Siemens. Výroba pojezdového ústrojí byla svěřena pražské Škodovce a finální montáž tanku zajišťovaly dílny společnosti Alkett.
Zřejmě v únoru 1943 obdržel Porsche dodatečný požadavek, aby svůj tank vyzbrojil také plamenometem. Porsche nesouhlasil a protestoval, ale byl samozřejmě nucen vyhovět přání objednatele. Vymyslet smysluplné a bezpečné umístění plamenometu nebylo vůbec jednoduché, protože návrh tanku původně s ničím takovým nepočítal. Porsche však nakonec řešení našel a výmetné hlavně umístil v obou zadních rozích trupu.
Samotný plamenomet měla dodat firma Hermann Köbe Feuerwehr Gerätefabrik a nešlo rozhodně o žádného drobečka. Celé zařízení sestávalo z pumpy, motoru pro její pohon, nádrže na 1000 litrů hořlavé směsi a dvou výmetných hlavní. Dále bylo třeba dvou elektromotorů pro otáčení samotných hlavní. Pro poměrně velkou nádrž na hořlavou kapalinu již nebylo v interiéru tanku místo, a proto byla upevněna zvenku na zadní stěně trupu. Celý komplet včetně hořlavé náplně dosahoval neuvěřitelné hmotnosti 4,9 tuny! Obsluhu plamenometu dostal na starosti radista. Ze svého stanoviště v samé přídi musel tedy dálkově ovládat plamenomet umístěný na zádi tanku, tedy nějakých cca 8 metrů za ním.
Pásy byly široké neuvěřitelných 110 cm. Tato extrémní šířka byla nezbytná pro rozložení obrovské hmotnosti tanku a snížení měrného tlaku na půdu. Ten však i přesto zůstal poměrně vysoký a to 1,45 kg na cm2. Konstruktéři uvažovali o dalším rozšíření pásů a snížení měrného tlaku, ale nebylo již kam. Směrem do stran již vůz narážel na rozměrové limity pro železniční přepravu a rozšíření směrem k ose tanku nebylo možné, protože by v prostoru mezi pásy nezbylo v trupu dost místa pro elektrogenerátor. Benzínový motor poháněl elektrogenerátor, ten dodával proud pro elektromotory a ty roztáčely kola tanku. Díky tomuto systému nebylo třeba převodovky a tím pádem ani řazení rychlostních stupňů. Zrychlování, zpomalování i samotné řízení obrovského kolosu bylo díky tomu plynulé a hladké a nekladlo žádné speciální nároky na řidiče.
Sedadla řidiče a radisty.
Přesnost řízení "Mause" byla brilantní.
V posledních týdnech války Rudá armáda zabrala první verzi v okolí Kummersdorfu u těžkých artilerií. Němci tento model sabotovali těsně před opuštěním. Verze 2 s funkčním dělem měla sehrát roli v obraně Berlína, model se však poškodil při přepravě a byl zničen jeho posádkou aby nepadl do rukou nepřátel. Ani jeden z Mausů jedinkrát nevystřelil na nepřítele.
Britští vojáci si prohlížejí nikdy nedokončené trupy a věže tanku "Maus".
Rusové později namontovali na první verzi věž z druhé verze tak aby získali funkční tank. V roce 1946 byl Maus otestován v Sovětském svazu a později vystaven v Kubinském tankovém muzeu, kde je dodnes.
Výkres tanku "Maus"
Jen pro představu o velikosti.
Landkreuzer P 1000 "Ratte"
S myšlenkou na výrobu supertěžkého tanku hmotnostní kategorie tisíc tun přišel v červnu 1942 Ing. Grote z ministerstva zbrojení, který byl jinak zodpovědný za výrobu ponorek. Hitlera tato myšlenka zaujala a pověřil firmu Krupp aby zahájila vývoj takového stroje. Projekt dostal označení Krupp P 1000. Pravděpodobně v návaznosti na již vyvíjený tank Maus (myš) získal nový projekt ještě jedno jméno a to Ratte (krysa).
Vzhledem k plánovaným rozměrům a hmotnosti stroje o něm Němci ani nehovořili jako o tanku ale rovnou jako o pozemním křižníku (Landkreuzer). Tomuto označení koneckonců odpovídaly i další prvky. Jako hlavní věž vozu měla být použita dělostřelecká věž z bitevní lodi třídy Graf Spee a to včetně výzbroje, pouze namísto tří děl v ní měly být jen dvě. Rovněž pohonné jednotky byly převzaty z lodí. Konstruktéři spočítali výkon potřebný k rozjetí tanku na 16000 koní.
První varianta motorizace počítala se dvěma dieselovými lodními motory MAN V12Z32/44. Každý z nich měl 24 válců a dával výkon 8500 koní. Druhá varianta zahrnovala osm menších ale rovněž dieselových lodních motorů Daimler-Benz MB501. Každý s 20 válci a o výkonu 2000 koní.
První nákresy stroje vznikly v prosinci 1942. Plánované rozměry byly vskutku impozantní. Délka stroje včetně kanonů činila 35 metrů a šířka 14 metrů. Na výšku potom měl P 1000 měřit plných 11 metrů, tedy zhruba jako třípatrový dům. Síla pancéřování není přesně známá. Na nejsilnějších místech, tedy na čelní stěně věže a trupu, měla pravděpodobně dosahovat 360 mm. Boční a zadní stěny a také stropy měly mít pancíř o síle od 150 do 250 mm.
Supertěžký "pozemní křižník" P. 1000 Ratte (a vedle něho stojící obrněný transportér SdKfz 251)
Tank měl mít na každé straně trojici pásů (jak je vidět na kresbě výše) každý o šířce 1,2 metru. Jen šířka pásů na každé straně by tedy dosahovala více než 3,6 metru což odpovídá kompletní šířce těžkého tanku Maus (3,67 metru).
Hmotnost byla určena pouze kategorií a to na 1000 tun, tedy celý milion kilogramů! Pokud by však skutečně došlo ke stavbě stroje, byla by hmotnost pravděpodobně ještě vyšší. Vždyť jen hmotnost hlavní věže činila 380 tun! Maximální rychlost, které měly být stroj podle výpočtů konstruktérů schopen dosáhnout, se pohybovala okolo 40 km/h. Je ovšem velmi pravděpodobné, že ve skutečnosti byla rychlost nižší, spíše se udává okolo 20 km/h.
Výzbroj, kterou měl křižním disponovat, byla skutečně pestrá. Hlavní výzbroj představovaly dva lodní kanony Schiffskanone C/34 ráže 280 mm umístěné vedle sebe v čelní stěně hlavní věže. Délka hlavně těchto kanonů činila více než 15 metrů. Každý z těchto dvou kanonů vážil 48 tun (tedy více než vážil například celý tank Panther). Používaly se pro ně dva druhy munice. Protitankový Panzersprenggranate o hmotnosti 330 kg a délce 120 cm a tříštivotrhavý Sprenggranate vážící 315 kg. Teoretický maximální dostřel kanonů byl 42 kilometrů!
Doplňkovou výzbroj tvořil jeden kanon ráže 128 mm. Sporné je ovšem jeho umístění. Podle některých nákresů (jako je ten výše) měl být kanon umístěn v čelní stěně trupu, podle jiných potom v samostatné věži na zádi. Pokud se nad oběma možnostmi zamyslíme, nalezneme argumenty pro obě řešení. Umístění vzadu by bylo praktičtější pro případ obrany proti útoku zezadu. Otočení hlavní věže o 180° by v takovém případě totiž trvalo příliš dlouho. Na druhou stranu i kanon umístěný v čelní stěně trupu by jistě našel uplatnění. Hlavní kanony totiž byly zamýšleny pro boj na velké vzdálenosti a nešly by pravděpodobně ani sklopit tak aby mohly střílet na blízku. Doplňkový kanon v trupu by tedy mohl sloužit k odhánění opovážlivců, kteří by se k supertanku přiblížili více než je zdrávo.
Další doplňkovou výzbrojí bylo osm rychlopalných protiletadlových kanonů FlaK 38 ráže 20 mm. Důvodem jejich instalace byla nutnost důsledné obrany tak rozměrného stroje proti leteckým útokům. Poslední výzbrojí byl pár kulometů MG 151/15 ráže 15 mm, který měl pravděpodobně sloužit jako obrana před nepřátelskou pěchotou.
Celý projekt P 1000 byl zrušen Albertem Speerem na počátku roku 1943. Do té doby nevznikl ani funkční prototyp ani model stroje. Jediná skutečně rozpracovaná část stroje, jeho hlavní věž, prý po odpískání projektu skončila jako součást statického pobřežního opevnění někde v Norsku.
Zrušení projektu bylo velmi rozumným krokem. Náklady, které by přinesl další vývoj, výroba a provoz tohoto monstra by totiž pravděpodobně nebyly nikdy vyváženy jeho bojovou hodnotou. I přes jeho ohromující rozměry by navíc nešlo o nezničitelný stroj, právě naopak. Pomalá obluda by byla relativně snadno zranitelná například leteckými útoky nebo pozemními minami. Oprava v polních podmínkách nebo odtažení poškození stroje by přitom samozřejmě nepřicházelo v úvahu.
Opět pro porovnání velikosti tanku "Ratte".